Bezdůvodná Nevinnost

Hřebejkova Nevinnost vychází z nešťastné domněnky, že nefunkčnost mezilidských vztahů dokáže ve vší její nevyzpytatelnosti nejlépe zprostředkovat vyprávění selhávající ve všech rovinách.

Po nadějnější a v zahraničí překvapivě pozitivně přijaté Kawasakiho růži se mohlo zdát, že opět nastal čas brát Hřebejka s Jarchovským vážně. Nevinnost bohužel dokazuje jen unáhlenost této úvahy. Jejich desátý společný počin totiž není ani tak o křivém obvinění jako o tom, že postrádá smysl cokoliv sdělovat, pokud autor neví jak a hlavně proč.

Nevinnost těží podobně jako Kawasakiho růže z kontroverzního tématu, které sice Jarchovský dokáže v některých momentech plně zúročit, ale ve výsledku jej zbytečně rozmělní do několika nikam nevedoucích linií. Obsahovou nevyrovnanost, jíž trpí všechny jeho původní scénáře (Horem, pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek i Kawasakiho růže), tentokrát dotáhnul do nevídaného způsobu vyprávění popírajícího dosud fungující pravidla a s nimi spojená divácká očekávání.

Když se hlavní zápletka začne rozvíjet po půlhodině vyplněné více či méně postradatelnými obrazy a vyvrcholí dvacet minut před závěrečnými titulky, vznikne nekonvenční dílo filmového vizionáře nebo paskvil. Nakolik pánové Hřebejk s Jarchovským předběhli svou dobu, ukáže jen čas. V roce 2011 ovšem Nevinnost vzbuzuje dojem, že její námět vznikl při skleničce vína a do podoby scénáře byl rozvinut během následné kocoviny.

A je to velká škoda, protože „základ“ Nevinnosti (jímž se dá nazvat zhruba druhá třetina) řešící důsledky obvinění ze zneužití nezletilé dívky opravdu funguje, což se ovšem o filmu jako celku v žádném případě říct nedá. Přestože čtrnáctiletá Olinka od samého počátku vystupuje jako lhářka a diváky tak zbytečně zbaví všech pochybností, sledovat její pokřivené vnímání reality je fascinující. V roli křehké lolitky, která si je zároveň dobře vědoma svých ženských předností, si totiž nelze představit nikoho přesvědčivějšího než Annu Linhartovou. Přestože se v Nevinnosti ze všech sil činí Ondřej Vetchý, Zita Morávková i Anna Geislerová, je to právě ona, kdo na sebe dokáže strhnout veškerou pozornost. A to i navzdory tomu, že ji děravý scénář necitlivým způsobem předčasně vyřadí ze hry. Obsazení Luďka Munzara naopak filmu slouží podstatně lépe při jeho PR aktivitách, než v rámci samotného příběhu.

Má-li rozporuplná Nevinnost nějaký jednotící prvek, pak je to špatný začátek i konec. Oba totiž působí, jakoby jejich jediným smyslem bylo rozšířit zápletku hodnou hodinového televizního filmu na celovečerní stopáž. Úvod unavuje polopatickým zobrazováním reality, kdy scéně o konzumaci řízků musí zákonitě předcházet scéna se smažením řízků. Jinak by si snad někdo mohl myslet, že pocházejí z fast foodu. Naprosto kontraproduktivně vychází snaha začlenit do příběhu postiženého chlapce. A to tím spíš, že je nemilosrdně pozapomenut v momentu, kdy dochází k zásadnímu konfliktu a na dojímání už není prostor. Vzbuzovat lítost skrze handicapované osoby je totiž jednodušší, než se prodírat slabostmi těch na první pohled zdravých.

K nečekanému postupu se Nevinnost dopracuje v závěrečné pasáží, jejíž vykonstruovanost dokáže zcela pohřbít vše, co se film tak pracně snažil budovat. V okamžiku, kdy by se mělo schylovat k závěru, totiž přichází zásadní obrat, který v posledních minutách změní formu, motivaci postav a dokonce i samotný žánr. Vyšetřování údajného pedofila končí stejně rychle jako započalo a Nevinnost je překopána od základu, k čemuž slouží patetický monolog jedné z dosud upozaděných postav doprovázený neopodstatněnou retrospektivou.

Na základě nových zjištění pak vzniká dojem, že se svět dělí pouze na dvě skupiny lidí – bezcharakterní zrůdy a zoufalce nevědomě se pohybující v jejich přítomnosti. Jedinou výjimkou je postava policejního vyšetřovatele v podání Hynka Čermáka, který dokáže upřímně odhalit své emoce a přiznat slabost, aniž by musel v nepravou chvíli páchat sebevraždu…

Fotogaléria:

Nevinnost

Nevinnost

Nevinnost

Nevinnost

Nevinnost plagát

Habermannův seznam

Druhá světová válka nepřinesla vítěze ani poražené, jen oběti na obou stranách. Tak to vidí propagátor česko-německého přátelství Juraj Herz.

Habermannův mlýn mapuje léta 1938-45 v českém pohraničí jako období, kdy vzhledem k historickým událostem nikdo dříve či později nezůstal bez viny. Přestože se zásadní válečná zvěrstva odehrávala až za humny, v české kotlině se naplno projevila síla lidské nenávisti. Nejprve to odnesli Židé, následně řadoví Češi a ve finále i poražení Němci. S kým tedy soucítit, když se Herz snaží v konfliktu stát přesně uprostřed?

Přestože se film snaží zlo neutralizovat do univerzální nadčasové podoby a soustředí se na selhání postav v osobní rovině, působí jako zakázka bavorské vlády. Německá armáda se v Sudetech nechová příliš přátelsky, ale rozhodně dokáže svou agresivitu potlačovat lépe, než pomstychtiví Češi. Postava esesáckého důstojníka sice vrchovatě naplňuje veškerá nacistická klišé, ale v jeho chování je přesto částečně omluvitelné. Masakr původních obyvatel totiž bere jako trest za bezdůvodnou vraždu dvou německých vojáků. Čechy, kteří v závěru v touze po cizím majetku neznají bratra, takovou ctností bohužel nedisponují.

Herz podává svědectví o nedávné minulosti, což je jistě záslužný čin. V případě Habermannova mlýna se však jedná o zidealizovaný pohled na dějiny, který příliš neslouží historii ani filmovému vyprávění. Hlavní hrdina vždy stojí za svými zaměstnanci bez ohledu na jejich původ a nechá se jimi dokonce i vědomě okrádat. Člověk by vzhledem k jeho přívětivé tváři snad ani neuvěřil, že má v rodném listě zapsán německý původ. Do událostí příliš nezasahuje a veškeré aktivity se tak ujímá jeho česká manželka překvapivě nic netušící o své židovské krvi, která má z nevysvětlitelných důvodů neskonalou potřebu riskovat život kvůli švagrovi s neodolatelně našpulenými rty, jehož srdce bije jen pro Hitlera.

Ze scénáře nemohl příliš vytěžit ani Karel Roden v roli věčně zamračeného a pošeptávajícího Březiny, který jen neustále řeční o tom, jak se doba nebezpečně mění. Ale co si taky počít s postavou bez vlastního příběhu, jejímž smyslem není nic víc než věrně stát po boku Habermanna? Podobně totiž trpí celá vesnice osídlená anonymními hrdiny, z nichž vyčnívá snad jen zásadový účetní (Jaromír Dulava), neuvážlivě jednající nádeník (Radek Holub) nebo bezcharakterní ředitel hotelu (Jan Hrušínský), kteří mají podstatně větší charisma než hlavní hrdina.

Scéna, v níž by se Habermann (Mark Waschke) mohl konečně výrazněji projevit, přichází až v závěru, kdy má možnost rozhodnout o osudu desítky obyvatel sudetské vesnice. Ani tato vyhrocená scéna však nezužitkuje nabízený potenciál a od počátku je zřejmé, jak bude Habermannův seznam potenciálních obětí vypadat. Jeho jednání je jednak příliš předvídatelné a scénář nikterak nerozvíjí jeho vztahy k okolí, proto nemá důvod zaujmout k sousedům jakékoliv postoje.

Tempo vyprávění vedle jednorozměrných postav komplikuje i Herzova touha obsáhnout časové rozpětí od vyhlášení protektorátu po konec války. Vzniká tak násilné stříhání v ději a především dojem, že druhá světová válka kolem Čechů doslova jen nepozorovaně projela po kolejích.

Až do finále, v němž vyjdou konečně na povrch celou dobu potlačované emoce i pro děj zásadní informace, je Habermannův mlýn jen televizním filmem, který se pod vilvem neopodstatněných kamerových nájezdů tváří jako přelomové dílo. Obsahově bohužel nepřináší jedinou myšlenku, která by byla v rámci žánru originální. Vše už tady několikrát bylo a dojem nezachrání ani dvě milostné scény zcela vytržené z kontextu. V paměti nakonec zůstane jen necitlivě zprzněná čeština, jíž Němci ve filmu promlouvají. K originálnímu akcentu se nelogicky propůjčí i německý důstojník, který v úvodu demonstruje svou nenávist vůči všemu českému.

Ďalšie zaujímavé články autora nájdete na : http://chromy.blog.idnes.cz

Fotogaléria:

Habermannův mlýn plagát

Habermannův mlýn

Habermannův mlýn

Habermannův mlýn

O socialismu bez lásky

Radim Špaček toho v Poutech z éry reálného socialismu ukazuje možná více, než by si někteří pamětníci přáli vidět.

K tématu spolupráce s StB se nedávno vyjádřil i Jan Hřebejk, ale teprve Špaček ji ukazuje v celé její pestré zrůdnosti. To, co Kawasakiho růže jen nakousla, Pouta dokáží pozřít do posledního sousta a následně vyvrhnout před zraky diváků. Špaček k pohledu do nedávné minulosti navíc nepotřebuje žádné přikrášlování a namísto naleštěného retra si vystačí se spektrem šedi. Stejně nezaujatě se staví i k postavám, které nevyžadují jakoukoliv obhajobu. Film tady není od toho, aby je soudil. Tato výsada tak zůstane na divácích. A je jen na nich, jak se s ní naloží.

Pouta nejsou film, který se chce líbit. Diváky pomalu pohlcují do tísnivé atmosféry doby, která kladným emocím moc nepřála, a s pozitivními vlastnostmi u svých hrdinů šetří stejně jako se světlem. Tohle je ta pravá podívaná, na kterou česká kinematografie čekala 20 let. A to, že sledování filmu není příjemným zážitkem, je v tomto případě jeho velkou předností.

Radim Špaček v socialistických kulisách rozehrává příběh o střetu nepřizpůsobivého občana se Státní bezpečností. Na něm by nebylo nic až tak zajímavého, nebýt estébáka Antonína Rusnáka, který patří k nejdokonaleji vykresleným hrdinům v celé historii českého filmu. Aby přežil ve sviňské době, musí se stát ještě větší sviní a dusit v sobě nenávist ke všemu, co tvoří součást jeho předem nalinkovaného života. Při výkonu povolání sice překypuje sebevědomím, ale ve chvíli, kdy má projevit skutečné emoce, naprosto selhává.

Ondřej Malý představuje v roli zavržení i politováníhodného Antonína pro Pouta největší triumf. Herec, jehož vizáž balancuje mezi Karlem Rodenem a Vladimírem Putinem, je hlavním příčinou toho, že film dokáže i přes nadsazenou stopáž (146 minut) udržet pozornost. Nikdo ještě lépe nedokázal vystihnout člověka, který se snaží vypadat tak nenápadně, že nakonec působí dojmem, jako by měl StB trvale napsáno na čele. „Když vejde do místnosti, jakoby se zhaslo,“ vystihnou jeho přednosti ve filmu kolegové. Při jeho nástupu se ovšem zhasne jen pro ostatní postavy a Malý hraje v plné záři.

Estébák Antonín je nakonec tak poutavým objektem, že je vlastně jedno, kolem čeho se jeho případ točí. Jeho parťáci i soupeři mu totiž nemohou konkurovat co se týče charismatu ani psychologické hloubky. Zcela nezajímavě vedle něj působí i Martin Finger, který stojí v příběhu na opačné straně. Scénář se ovšem příliš nezabývá jeho protistátní činností a tají, čím dokázal uhranout jeřábnici Kláru s tváří Kristíny Farkašové, která v ději sehraje zásadní roli. Jediným důstojným protihráčem je Antonínovi spisovatel Pavel jakožto donašeč (ne)přímo zodpovědný za osudy svých přátel.

Ďalšie zaujímavé články autora nájdete na : http://chromy.blog.idnes.cz

Fotogaléria:

pouta plakát

Pouta

Svine

Vykoupení z věznice Mírov

V českých věznicích si trest odpykává přes 22 tisíc hříšníků. Jen jeden z nich má však natolik zmáknuté PR, že jeho jméno najdeme v programu kin.

Když se kaskadér rozhodne skrze akční thriller hájit zájmy delikventa opředeného legendami a zároveň kritizovat poměry polistopadové éry… může z toho překvapivě vzniknout celkem snesitelný film. Nutno je ovšem přistoupit na pravidla žánru a na dvě hodiny zcela zapomenout na to, že někdo jménem Kajínek skutečně existuje a v přítmí cely doufá, že celý tento marketingový zázrak pomůže dokázat jeho nevinu. Film tomuto účelu slouží přímo ukázkově a fakta předkládá stejně atraktivně a zjednodušeně jako nejčtenější noviny a nejsledovanější televizní stanice (obě média jsou jeho partnery).

Na Kajínkovi je nejrozporuplnější právě snaha vypořádat se s realitou. K postavě odsouzence přistupuje až s nebývalým respektem a prezentuje jej jako vězeňskou superstar ještě předtím, než stačí zrealizovat svůj legendární útěk z Mírova. K auře novodobého Jeana Valjeana se všemi jeho ctnostmi svým uhrančivým pohledem přispívá Konstantin Lavroněnko, jehož od skutečného předobrazu dělí pořádná dávka charismatu a sex appealu. Obsazení zahraniční hvězdy je pro film nakonec zásadnější než natáčení v autentických lokacích. Lavroněnkova tvář totiž funguje i tam, kde by jakýkoliv český herec chtě nechtě vzbuzoval smích.

Na to, že je thriller osudem Kajínka údajně jen inspirován, si jen výjimečně dovolí zaspekulovat nebo vyprávění obohatit o scény, které by z pouhého námětu udělaly plnohodnotný příběh. Film totiž může na rozdíl od soudního spisu směřovat do finále, v němž by objasnil motivaci jednotlivých postav a přinesl alespoň nějaké odpovědi. Odváží-li se scénář přijít s něčím nad rámec informací známých z televizních zpráv, činí tak tím nejbanálnějším způsobem. Krkolomným způsobem, jak zdůvodnit zainteresovanost Kajínkovy advokátky, je násilné propojení rodinné tragédie s gaunery, za jejichž vraždu byl její klient odsouzen. O neschopnosti odpoutat se od tématu směrem k civilnější poloze svědčí i fiktivní jména, která byla nejspíš narychlo vyhledána v telefonním seznamu (Novotný, Doležal, Pokorová).

Veškeré nedostatky v obsahu ovšem Kajínek dokáže zamaskovat na české poměry nevídanou prací s obrazem, která diváky udrží při pozornosti a zároveň natolik zaměstná jejich vnímání, že začnou naplno přemýšlet až při závěrečných titulcích. Zásluhu na tom, že film drží pohromadě, má spíše než Petr Jákl kameraman F.A. Brabec v jehož režii měl Kajínek původně vzniknout. Díky němu se diváci dočkají vizuálního zážitku srovnatelného s nejlepšími zahraničními krimi seriály i několika působivých momentů (útěk z Mírova, Kajínek na oslavě hokejového šampionátu). Jákl do projektu vstoupil také jako producent a epizodní role se tak dočkala i jeho milá rosnička v roli reportérky. Přestože má jen dvě repliky, díky svému telecímu hlasu je nepřehlédnutelná.

Škoda jen, že tvůrci při okouzlení obrazy během postprodukce opomenuli zvukovou stránku filmu. Scény, v nichž se objeví Buguslaw Linda opatřený dabingem na úrovni italské telenovely, sráží zbytečně film o několik úrovní níž. Příliš mu neprospívá ani hudba Václava Noida Bárty. Ne, že by za sebe nedokázal slušně poskládat noty (navíc obstojí i herecky), ale ve štábu bohužel nebyl nikdo, kdo by věděl, kdy jeho melodie obraz vhodně doplňují a kdy mu naopak škodí.

Přes počáteční nejistotu se Kajínek k závěru dopracuje se ctí a s přibývajícími minutami se ztrácejí drhnoucí dialogy i pochybnosti. Mezník ne náhodou tvoří autonehoda, díky níž z filmu definitivně zmizí Boguslaw Linda, načež Tatiana Vilhelmová není nucena nepřesvědčivě předstírat milostný vztah a její postava má konečně pořádný důvod tolik lpět na obnově trestního řízení.

Film by nebyl o nic horší, kdyby vyprávěl o bezejmenném vězni, který je obviněn z fiktivní vraždy a prchá z nespecifikovaného zařízení. Kdyby navíc na rozdíl od Kajínka nebyl opakovaně stíhán, o jeho nevině by se dalo bez předsudků uvažovat. Nic naplat, skutečný zločinec je skutečný zločinec a Jáklovi se zajisté bohatě vrátí částka, kterou Kajínek za zfilmování svého příběhu inkasoval. A co na tom, že film glorifikuje člověka, který v lepším případě nemá na krku vraždu, ale jen loupeže a ozbrojené přepadení. Byli by všichni ti dojatí diváci na jeho straně i poté, co by po návratu z kina našli vybílený byt?

Ďalšie zaujímavé články autora nájdete na : http://chromy.blog.idnes.cz

Fotogaléria:

Konstantin Lavronenko

Kajínek

Kajínek

Kajínek plagát